O městě
 |
|||
|
|||
| Motto: Praga Caput Rei publicae (Predtým Praga Caput Regni) |
|||
| Prezývky: Praha matka miest, Stovežatá, Zlaté mesto | |||
| Štát | Česko | ||
|---|---|---|---|
| Kraj | Hlavné mesto Praha (CZ010) |
||
| Okres | Hlavné mesto Praha (CZ0101 - CZ010F) |
||
| Rieka | Vltava | ||
| Súradnice | 50°05′14″S 14°25′16″V | ||
| Najvyšší bod | vrch Teleček pri Zličíne | ||
| - výška | 399 m n. m. | ||
| Najnižší bod | hladina Vltavy pri Suchdole | ||
| - výška | 177 m n. m. | ||
| Rozloha | 496 km² (49 600 ha) | ||
| Obyvateľstvo | 1 294 513 (1. január 2018) | ||
| Hustota | 2 581,7 obyv./km² | ||
| Vznik | 9. storočie | ||
| Časové pásmo | SEČ (UTC+1) | ||
| - letný čas | SELČ (UTC+2) | ||
| PSČ | 1XX XX | ||
| Telefónna predvoľba | +420 2 | ||
| ISO 3166-2:CZ | CZ-PR | ||
| EČV | A | ||
| Názov | Historic Centre of Prague | ||
| Rok | 1992 (#16) | ||
| Číslo | 616 | ||
| Región | Európa a Severná Amerika | ||
| Kritériá | ii, iv, vi | ||
   Praha na mape Česka
|
|||
 Mestské časti Prahy
|
|||
Praha (německy Prag; v jiných jazycích často Prague či Praga) je hlavní a současně největší město Česka a 15. největší město Evropské unie. Leží mírně na sever od středu Čech na řece Vltavě, uvnitř Středočeského kraje, jehož je správním centrem, ale jako samostatný kraj není jeho součástí. Je sídlem velké části státních institucí a množství dalších organizací a firem. Sídlí zde prezident republiky, parlament, vláda, ústřední státní orgány a jeden ze dvou vrchních soudů. Mimoto je Praha sídlem řady dalších úřadů, jak ústředních, tak i územních samosprávných celků; sídlí zde též ústředí většiny politických stran, hnutí a iniciativ a centrály téměř všech církví, náboženských a dalších sdružení s celorepublikovou působností registrovaných v ČR.
Do dnešní podoby se Praha vyvíjela jedenáct století. Coby historická metropole byla hlavním městem Českého knížectví, Českého království a sídelním městem císařů Svaté říše římské. Město hrálo významnou roli v české a protestantské reformaci, ve třicetileté válce a v dějinách 20. století jako hlavní město Československa, a to jak během obou světových válek, tak v poválečné komunistické éře. Praha je domovem řady slavných kulturních atrakcí, z nichž mnohé přežily zničující období Evropy 20. století. Mezi hlavní atrakce patří Pražský hrad, Karlův most, Staroměstské náměstí s Pražským orlojem, Josefov, Petřín a Vyšehrad. Od roku 1992 je historické centrum Prahy zapsáno do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Praha se rozkládá na území 496 km² a má okolo 1,3 milionu obyvatel, v pražské metropolitní oblasti o rozloze 4 983 km² žije 2,6 milionu obyvatel.
Praha také vysoce ekonomicky vyspělým a bohatým regionem s vysokou životní úrovní, přičemž tímto vyniká nejen nad české, ale i nad evropské standardy. V roce 2019 z indexu kvality života vyplynulo, že Praha má druhou nejlepší kvalitu života v Česku. Podle statistik Eurostatu je devátým nejbohatším regionem v Evropě. HDP na obyvatele v Praze dosahuje 171 % průměru celé Evropské unie (HDP na obyvatele Česka dosahuje pouze 80 %). V Praze sídlí celkem 12 univerzit (vysokých škol univerzitního typu).
Praha je všeobecně považována za jedno z nejkrásnějších měst v Evropě. Historické centrum města s jedinečným panoramatem Pražského hradu, největšího hradního komplexu na světě, je památkovou rezervací UNESCO. Právě historické jádro města a mnohé památky přilákají ročně miliony turistů ze zemí celého světa. V roce 2017 navštívilo Prahu 8,5 milionu turistů, je to tedy páté nejnavštěvovanější město Evropy, po Londýně, Paříži, Istanbulu a Římu.
Název a přívlastky
Od roku 1920 je oficiálním názvem města hlavní město Praha (zkratka HMP), předtím od roku 1784 královské hlavní město Praha.
V jiných jazycích jméno obvykle zní Praga (latina, většina románských a slovanských jazyků), Prag (němčina) nebo Prague (angličtina a francouzština), kde se zachovala dřívější výslovnost s g; viz také rámeček „v jiných jazycích“.
Původ názvu
Samotné jméno Praha vyvolává nejvíce diskuzí, které zřejmě nebudou nikdy uzavřeny. Různé hypotézy jsou obvykle zdůvodňovány jazykovědnými konstrukcemi nebo archeologickými nálezy.
Název se běžně odvozuje od slova práh. Podle této nejuznávanější teorie je Praha pojmenována po říčním prahu, tj. brodu, který se nacházel někde pod dnešním Karlovým mostem. Přes tento brod přecházeli lidé přes řeku. Protože se město začalo rozrůstat právě nad tímto brodem, tedy prahem v řece, bylo nazváno Praha. Dnešní urbanisté se rovněž domnívají, že nejdůležitější a současně nejvíce charakteristické pro vznik Prahy byly právě říční brody, na rozdíl od říčních břehů či činností prováděných v okolí řeky.
Podle jiných vysvětlení bývá pojmenování spojováno také jednak s pražením (opracováním ohněm) ať už obilí, kovů nebo lesa, a jednak s vyprahlým návrším, ostrohem nad brodem, na kterém byl postaven Pražský hrad, tedy na takzvané prazje, což je označení pro sluncem vyprahlé místo či označení pro takovou půdu samotnou.
Pověst o založení Prahy název vysvětluje tím, že kněžna Libuše nechala založit město tam, kde osadník uprostřed lesa tesal práh ke svému srubu.
Přívlastky
- Přívlastek Praga Caput Regni (Praha hlava království) byl používán od středověku, v roce 1518 byl vyznačen na Staroměstské radnici.
- Od roku 1927 byl součástí znaku Prahy přívlastek Praha matka měst (latinsky Praga mater urbium).
- Od roku 1991 je pak součástí znaku přívlastek Praga Caput Rei publicae (Praha hlava republiky).
- Přívlastek Praha stověžatá zřejmě poprvé použil historik Josef Hormayer počátkem 19. století, tou dobou tyto věže spočítal matematik a filozof Bernard Bolzano a dospěl k číslu 103 (bez vodáren a soukromých domů).
s věžemi starokatolického katedrálního kostela svatého Vavřince, Hladovou zdí, hvězdárnou a horní stanicí lanovky.
Historie
Počátky hradu a města Prahy
Na území dnešní Prahy sídlila v předhistorické době řada nejrůznějších kmenů – poslední nálezy u Křeslic datují zdejší osídlení do doby před sedmi tisíci lety (jde o kulturu s lineární – dříve volutovou – keramikou). Okolo 200 let př. n. l. bylo na místě Závist založeno sídliště Keltů (Bojové). Kolem oblasti, kde nyní stojí Praha, zmiňuje Ptolemaiova mapa (2. století n.l.) germánské město s názvem „Casurgis“. Během stěhování národů v 6. století, začali osídlovat pražskou kotlinu Slované.
Podle legendy byla Praha založena v 8. století českou kněžnou a věštkyní Libuší a jejím manželem Přemyslem, zakladatelem dynastie Přemyslovců. Legenda říká, že Libuše vyšla na skalnatý útes vysoko nad Vltavou a prorokovala: „Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat.“ Na místě nařídila vystavět hrad a město nazvala Praha.
Důležitým kultovním místem se stal ostroh nad řekou Vltavou, kde nechal kníže Bořivoj postavit koncem 9. století druhý křesťanský kostelík v Čechách, zasvěcený Panně Marii. Za vlády Bořivojova syna Spytihněva I. na počátku 10. století byla celá plošina ostrohu obehnána obranným valem a vznikl zde knížecí palác. Tak byly položeny základy Pražského hradu, kam přesídlil kníže se svojí družinou z Levého Hradce. Praha se stala centrem rodícího se českého státu. Z Pražského hradu a dalších hradišť ve středních Čechách začali přemyslovští vládci spravovat okolní území, kde si postupně podřídili místní obyvatele a přiměli je k odvádění dávek. Existence knížecího hradu přivedla do jeho podhradí řemeslníky a obchodníky – začalo se rodit středověké město.
Středověk
Počátkem 12. století byla Praha kvetoucím městem, nad nímž se vznosně vypínal knížecí Hrad. „Tam žijí Židé mající plno zlata a stříbra, tam jsou ze všech národů nejbohatší kupci, tam jsou nejzámožnější peněžníci, tam stojí tržiště a něm plno kořisti…“, napsal kdosi neznámý o Praze. Kupec Ibráhím ibn Jákúb napsal již v 10. století o Praze, že je to „město z kamene“, což bylo ve své době znakem spíše bohatých měst. Tehdejší Praha se rozkládala na území dnešního Starého Města. Pojmenování Starší – respektive latinsky Maior, to znamená také Větší – Město pražské získala poté, co Přemysl II. Otakar udělil roku 1257 magdeburská městská práva pražskému podhradí, osídlenému již minimálně od 10. století. Tak vzniklo Menší Město pražské – Malá Strana. Příliv řemeslníků a kupců do obou měst sílil, zvláště když se v době panování Karla IV. Praha stala císařskou residencí a císař zamýšlel učinit z ní hlavní město Svaté říše římské. Prostor vymezený hradbami pražských měst však začal být pro početné příchozí brzy příliš těsný, a tak panovník přistoupil k velkorysému podniku – v roce 1348 založil Nové Město pražské a vytyčil pro ně rozsáhlé území rozprostírající se mezi Vyšehradem, Poříčím a Starým Městem. To bylo postupně zaplňováno měšťanskými domy, prostornými tržišti, zahradami, nádhernými stavbami kostelů a klášterů. Velikostí a nádherou mohla Praha této doby soupeřit s nejslavnějšími městy Římem, Florencií, Paříží, Kolínem, napsal o sídelním městě Karla IV. František Palacký. V době Karlově ovšem byla většina jím založených kostelů jen rozestavěna. Bohatým italským městům jako Řím, Florencie, Benátky se nemohla rovnat. Tehdy Praha sice patřila mezi největší města v Evropě a stala se rozlohou třetím největším v celé Svaté říši římské, ale počet obyvatel Prahy byl tehdy ovšem menší než v Římě, Benátkách, Janovu, Florencii, Milánu, Cařihradu, Paříži či Londýně.
Sjednocení pražských měst
,_Karl%C5%AFv_Most,_pam%C3%A1tn%C3%A1_l%C3%ADpa.jpg)
K prvnímu pokusu o sjednocení Starého a Nového Města došlo v roce 1518 na popud staroměstských měšťanů vedených Janem Paškem z Vratu. Roku 1523 král Ludvík Jagellonský potvrdil sjednocenou městskou radu, a tak spojení pražských měst legalizoval. Jednotná Praha však byla již roku 1528 znovu rozdělena.
Sjednotit pražská města natrvalo do jednoho správního celku se podařilo až roku 1784 za vlády císaře Josefa II. Královské hlavní město Praha pak tvořilo Nové a Staré Město pražské, Malá Strana a Hradčany. Postupně byl připojen Josefov, Vyšehrad a Holešovice.
Z důvodu tureckého ohrožení Vídně se v roce 1583 císař Rudolf II. přestěhoval s celým dvorem do Prahy. V roce 1611 Praha zažila vpád pasovských vojsk. Po bitvě na Bílé hoře bylo v červnu 1621 na Staroměstském náměstí popraveno 27 českých pánů z řad českých stavů vzbouřených proti habsburskému císaři. V roce 1648 se Praha ubránila Švédům, kteří uloupili velkou uměleckou sbírku z Pražského hradu.
Poslední morová epidemie v Čechách v letech 1713–1715 si v Praze vyžádala na 13 tisíc obětí, tedy asi 1/4 populace. Po porážce rakouské armády v bitvě u Prahy roku 1757 byla Praha několik týdnů obléhána pruskými vojsky. Při pruském ostřelování města bylo zničeno na 880 domů.
Na konci 19. století byla Praha již industrializovaným, rychle se rozvíjejícím městem se železnicí a továrnami, které bylo největší v českých zemích. Roku 1893 byla zahájena pražská asanace, která zasáhla Josefov a Podskalí; začaly se rozvíjet elektrické dráhy, k městu se v roce 1901 připojila Libeň.
Velká Praha
V popředí je řada secesních domů na levé straně zakončená Tančícím domem na nábřeží Vltavy. Za ní uprostřed obrázku je dvojvěž Emauzského kláštera a vpravo Kongresové centrum
Na konci první světové války byla vyhlášena nezávislost českého státu, ke kterému se vzápětí připojilo Slovensko. V Praze docházelo k ničení symbolů rakouského mocnářství. Přitom byly zničeny nebo odstraněny i některé památky, jako byl například Mariánský sloup na Staroměstském náměstí a pomník maršála Václava Radeckého (socha byla umístěna v Lapidáriu Národního muzea na Výstavišti a pomník nahrazen – později rovněž odstraněným – pomníkem Ernesta Denise) na Malostranském náměstí nebo socha císaře a krále, Habsburka Františka I. na Smetanově nábřeží, kam se v roce 2003 vrátila.
Jako hlavní město nově ustanoveného Československa byla Praha i nadále modernizována a rozšiřována. Roku 1922 byla založena Velká Praha, do které byla zahrnuta všechna předměstí včetně do té doby samostatných měst jako Královské Vinohrady, Nusle nebo Košíře. Praha, v niž vedle sebe žilo české, německé a židovské obyvatelstvo, se stala pozoruhodným kulturním centrem. Historizující styl, v němž bylo postaveno např. Národní divadlo, pseudogotické chrámy sv. Prokopa na Žižkově a sv. Ludmily na Náměstí Míru, či přestavěna vyšehradská bazilika, rázně odvrhla secese přelomu století (Obecní dům, nová budova Hlavního nádraží, Hotel Central v Hybernské ulici, Petřínská rozhledna a Průmyslový palác v Holešovicích, Husův pomník na Staroměstském náměstí). Desetileté secesní období přerušila první světová válka. Na konci dvacátých let 20. století se začal v architektuře projevovat funkcionalismus; byla také dostavěna gotická Katedrála svatého Víta. V září 1929 (za prezidenta T. G. Masaryka a arcibiskupa Františka Kordače, jak je uvedeno nad klenbou triumfálního oblouku chóru dómu) byla dokončena dostavba katedrály a slavnostně otevřena u příležitosti tisíciletí zavraždění svatého Václava.
Světově unikátní je architektura kubistická – jedině v Praze přešel kubismus z malířských pláten do architektury (Pavel Janák, Josef Gočár, Josef Chochol), ambiciózním plánem bylo založení kubistického sídliště na Vyšehradě.
Druhá světová válka
Praha svým vítězným synům
Od 15. března 1939 byla Praha hlavním městem Protektorátu Čechy a Morava. Kulturní život byl ochromen; po incidentu, jehož obětí byl student Jan Opletal, byly zavřeny vysoké školy a předáci studentů popraveni. Během druhé světové války byli z Prahy deportováni do koncentračních táborů příslušníci tzv. „méněcenných ras“, tedy zejména židovské a cikánské (dle tehdejšího označení) obyvatelstvo. Běžné byly popravy a věznění odpůrců nacistického Německa. Nechvalně proslulou se v této souvislosti stala například úřadovna gestapa v Petschkově paláci nebo střelnice v Kobylisích či Pankrácká sekyrárna. Režim dále zesílil represe po úspěšném atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu 1942, po kterém byly vyhlazeny vesnice Lidice a Ležáky. 5. května 1945 vypuklo Pražské povstání, při kterém zahynulo kolem 7 400 lidí z řad spojenců a civilistů a na 1 000 vojáků nacistické armády. Podle dohod mezi spojenci z protihitlerovské koalice ovšem musela americká armáda zůstat stát 6. května u Plzně, zatímco Rudá armáda dorazila do Prahy až 9. května. Pražskému povstání významně pomohli Vlasovci, kteří byli po válce vydáni do Sovětského svazu. Po skončení války byli téměř všichni pražští Němci z Prahy vysídleni.
Válečné škody na pražské zástavbě byly minimální; plánovanou likvidaci města už nemohl v té době oslabený a ustupující nacistický režim provést, k vážnějšímu poškození tedy došlo pouze za trojnásobného bombardování americkými letadly na konci války: 15. listopadu 1944 v Holešovicích,14. února 1945 zejména v Novém Městě, Nuslích, na Vinohradech a 25. března 1945 na strategické cíle ve Vysočanech, Libni a Kbelích. Při únorovém náletu zahynulo 701 lidí. Výraznými stavbami, které vznikly jako náprava válečných škod, jsou věže kláštera v Emauzích nebo novější Tančící dům.
Praha jako hlavní město socialistického Československa
Po druhé světové válce začala vznikat první sídliště, a to napřed v období tzv. první dvouletky (1946–1948). V únoru 1948 se chopila moci Komunistická strana Československa. Výstavba sídlišť začala v padesátých letech a výrazně se urychlila v 60. letech. Původní zástavba byla někde nahrazena panelovými domy. V letech 1960, 1968, 1970 a 1974 bylo k Praze připojeno dalších celkem více než 60 obcí. V roce 1968 do Prahy vtrhla vojska Varšavské smlouvy (SSSR, Polska, Maďarska, Bulharska a NDR) a zahájila okupaci, která trvala až do sametové revoluce. V 60. a 70. letech se zmodernizovaly důležité dopravní stavby jako letiště a hlavní nádraží, začalo se budovat metro a takzvaný ZÁKOS – systém kapacitních městských komunikací, z nichž jedna oddělila Národní muzeum od Václavského náměstí. Na protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti po okupaci Československa armádami států Varšavské smlouvy se tam 16. ledna 1969 upálil Jan Palach. Pro obyvatele byla na zelených loukách okolo Prahy budována panelová sídliště (největší z nich je Jižní Město).
9. května 1974 byl otevřený první úsek pražského metra (linka C), roku 1977 úsek druhé linky (linka A) a roku 1985 první úsek třetí linky (linka B).
Postupující ekonomický úpadek země zasáhl i Prahu, což se projevilo v zanedbaném vzhledu města i ve zhoršování služeb. Praha se stala centrem sametové revoluce, která ukončila mocenský monopol komunistické strany.
Praha po sametové revoluci
Zavedením standardních vztahů se západoevropskými zeměmi se Praha ještě více otevřela turistice. Rozvoj soukromého vlastnictví a podnikání se nakonec projevil ve zkvalitnění služeb a také v opravě chátrajících budov v samém historickém jádru města. V roce 1993 se Praha po rozdělení Československa stala hlavním městem České republiky. Koncem devadesátých let se Praha opět stala významným kulturním centrem Evropy a byla výrazně ovlivněna globalizací.
V roce 2000 se ze konal sumit MMF a SB a město bylo svědkem rozsáhlých antiglobalizačních protestů. V roce 2002 Prahu těžce poničila povodeň, která poškodila například pražskou zoo, která se však poté rychle zotavila, anebo pražské metro, kde zaplavila 18 stanic metra, jež byly uzavřené až na půl roku. Roku 2003 Praha zahájila kandidaturu na letní olympijské hry 2016, ale nedostala se do užšího seznamu kandidátů.
Individuální automobilová doprava, která před rokem 1990 nebyla tak intenzivní jako v mnohých městech západní Evropy, rychle rostla, a to vedlo k rychlému zhoršení dopravní situace ve městě. Počet cestujících MHD vzrostl od roku 2001 z 1,104 miliard na 1,186 miliard lidí v roce 2017, z toho 461 miliónů cestovalo metrem. Nejvytíženější stanicí metra je I. P. Pavlova, nejvytíženější tramvajovou linkou linka číslo 22.
Geografie
Praha leží mírně na sever od středu Čech. Centrum se rozkládá v údolí Vltavy a jejích přítoků. Jejich erozní činnost vymodelovala členitý reliéf, nejnižším bodem je hladina Vltavy u Suchdola (177 m n. m.), nejvyšším pak nevýrazný vrch Teleček mezi Sobínem a Chrášťany (399 m n. m.). V centru je výrazný vrchol Petřín (327 m n. m.) s Petřínskou rozhlednou z roku 1891, strmě se zdvihající od Vltavy.
Z hlediska geomorfologického členění náleží většina rozlohy hlavního města k celku Pražská plošina a jen menší díl na severovýchodě spadá do Středolabské tabule (Březiněves, Letňany, Čakovice, Miškovice, Vinoř, Prosek, Kbely, Satalice, Horní Počernice a Klánovice). Na samý jih města pronikají svými výběžky další dva celky – niva při ústí Berounky (Lipence, Zbraslav, Lahovice, Radotín) náleží k Hořovické pahorkatině, zatímco Brdská vrchovina zasahuje svým nejzazším koncem mezi Baněmi a Točnou až na pravý vltavský břeh (skupina vrchů Čihadlo, Šance a Hradiště).
Podnebí
Podnebí v Praze je mírné, teplejší než na jiných místech ve stejné zeměpisné šířce (50° s.š.) – např. v kanadském Winnipegu činí v zimě průměrná denní teplota −12 °C, noční −20 °C. Způsobuje také občasný silný vítr, jeho průměrná rychlost je 5 m/s (14 km/h). Větry ale ne vždy vanou ze západu.
Průměrný roční úhrn srážek za roky 1961–1990 ze stanice Praha-Ruzyně byly 526,6 mm, z toho nejvíce napršelo v květnu (78 mm) a nejméně v lednu a únoru (23 mm). Za roky 2000–2007 bylo průměrně ročně 160 dnů deštivých. Ročně je zde přibližně 60 zasněžených dnů, nejvíce v lednu, kde průměrná výška sněhu je 5 cm. Průměrně je zde ročně přes 1 600 slunečných hodin (5 hodin denně). Nejvíce slunečných hodin je v červnu (230, za den 8,5) a nejméně v prosinci (38, za den 1,5).
Průměrná roční teplota se pohybuje okolo 8,5 °C. V nejchladnějším měsíci lednu je průměrná denní teplota 1 °C, noční −3 °C. V nejteplejším měsíci červenci je průměrná denní teplota 24 °C, noční 13 °C. Ročně je okolo 100 mrazivých dnů a 30 ledových dnů. Relativní vlhkost vzduchu se celoročně pohybuje mezi 65 až 90 %.
Na globální oteplování a letní vysoké teploty v Praze radnice reaguje Strategii klimatické adaptace, která by měla být přijmuta do roku 2017. Zahrnuje větší podporu zeleně, lepší hospodaření s vodou, vytváření nových vodních ploch či zadržování vody v půdě